Proč nejsme šťastní a proč se cítíme sami?

K uchopení absolutní reality, ze které pocházíme, použiju metaforu oceánu. Oceán tady reprezentuje nekonečný proud světla, který je základem pro rozvíjení stvoření.

Tahle energie má mnoho jiných názvů: uvědomění, nebo láska. Je to božská kreativní energie, čili čisté vědomí. A všechno je vědomím, které se vyjadřuje ve tvaru, barvě, vůni nebo zvuku.

Vlastností vědomí je nekonečné posílání a přijímání informace. A přesně to všechna stvoření v harmonii, klidu a jednotě neustále dělají: posílají a přijímají. Tenhle bez ustání proudící duch je zároveň nosnou látkou pro všechny hmotné formy, pro nekonečno vesmírů.

„Kristova slova, že boží království je v nás, se dají číst i tak, že všechno je ve všem.“

K zobrazení duchovních stvoření rád používám metaforu vodního víru. Dalo by se říct, že každý z nás je jako vír lásky. Jsme v nesobeckém, nelimitovaném a bezpodmínečném proudu lásky. A láska je neustále se rozšiřující fenomén.

A jak to víme? Protože tuhle rozšiřující se kvalitu lásky můžeme cítit, jako radost, blaho nebo extázi. To je naše přirozené bytí.

Proč tedy nejsme ve svém blaženém stavu? Duchovní svět nás učí, že v brzké fázi stvoření se stala chyba. Některé duše chtěly jednat proti lásce: nechtěly sloužit ostatním, ale jen sobě samým, a chtěly si vytvořit vlastní království. Tenhle moment se nazývá pádem.

Všichni máme svobodnou vůli, takže to bylo možné. Byl to začátek egoismu a sebestřednosti. A způsobilo to, že se vysoká božská vibrace lásky zpomalila. Vytvořil se tím opačný, stahující směr víru, ten, který všichni známe a prožíváme ho jako bolest, zármutek a utrpení.

A čím sobečtější ta stvoření byla, tím víc se vír stáhl dolů, až zkrystalizoval do toho, čemu dneska říkáme hmota. Hmota jsou jen myšlenkové formy a její esencí není nic jiného než energie.

S pěti smysly se tomu ale těžko věří. Max Planck to shrnul větou, že žádná hmota jako taková neexistuje.

Vidíte teď ten rozdíl mezi naším skutečným domovem a naší současnou nesnází?

V absolutní realitě je všechno propojené a všechno se sebou komunikuje. Všechno je v naprosté jednotě. Zatímco odloučená stvoření vstoupila do dočasné relativní reality, do oblasti příčiny a následku, kontrastu, stínů, času a prostoru.

To vysvětluje, proč prožíváme tolik oddělení a izolace, které jsou příčinou tak velkého osamění na tomhle světě. Není divu, že tolik z nás prožívá materiální vesmír jako bolestivý a tvrdý a cítí se v něm ztraceně. Dobrá zpráva je, že z tohohle stavu vede cesta ven.

Mnohá duchovní učení vyprávějí podobný příběh. Cesta ke štěstí vede přes to, že postupně urovnáme, co se kdysi pokazilo, tedy zrušíme svou karmu, abychom se mohli vrátit zpátky domů, do reality absolutní lásky, radosti a blaha.

Tenhle návrat domů je cesta, na které nám vysokovibrační energie v nás pomáhá přerušit karmu. Abychom zase mohli být svobodní, dostali se do vyšší vibrace a stali se znovu šťastnými světelnými stvořeními.

Jak toho dosáhnout prakticky, jsem rozepsal ve dvou navazujících textech: jeden je o struktuře té cesty a druhý o tom, čeho se po cestě zbavit.